Rád říkám, že vinaření je sport, při kterém se musí makat. V mém případě je to také životní styl. Dnes už si svou existenci bez vinařství, neumím ani představit.
Vínu se začal věnovat můj děda. Byl to poctivý a čestný člověk, pečující o rodinu, kterou také celou k vínu přivedl.
Teď jsem u kormidla já a snažím se přinášet nové pohledy i přístupy. Mimo to rozvíjím vinařství, plochy i odrůdy.
Plánů máme dost. Například chceme vytvořit nové prostory pro setkávání. V každém případě víno bylo, je a bude naším posláním.
*Na fotce vidíte zakladatele vinařství
Tomáš Kubíček *1985
Moje cesta k vínu byla složitější. Jako malý jsem do Třebenic jezdil za prarodiči na prázdniny z České Lípy. Vinici a výrobu vína jsem vnímal spíš jako hru. Nikdo mě netlačil, abych se něco učil a já toho o prázdninách ani nestihl moc pochytat. Takové vinobraní pro mě bylo o ochutnávání sladké šťávy a pozorování toho, jak se makalo.
Můj táta se vínu moc nevěnoval a hlavními tahouny, kromě babičky s dědou, byla jeho sestra s rodinou. Pro mě nastal zlomový okamžik až v létě roku 2010. Pobyt na Pálavě ve mně totiž probudil spícího vinaře a milovníka vína.
Vystudoval jsem strojní průmyslovku, pracoval na kvalitě v automotive a později ve firmě vyrábějící zdravotnická lůžka. Vinici jsem převzal v roce 2016 po dědovi a strýcovi a začal modernizovat.
S úponky révy jsem byl čím dál propletenější. Čím déle jsem na vinici byl, tím více času, jsem tam chtěl trávit. Nakonec jsem po 11 letech ve firmě skončil a začal s vínem na sebe a na vážno. Vína moc nebylo, ale výdajů neubylo, takže žádná legrace. Od té doby už jsem ale ušel kus cesty, neustále se posouvám a hlavně, mě to upřímně baví. Hnacím motorem je i malá dcera, která vinaření pomalu objevuje.
.jpg)
nám děda přinesl víno do života. Vyráběl ho doma, v demižonech, pro nejbližší, sousedy i kamarády a z vinobraní vytvořil významnou rodinnou událost. Tam to celé začalo. A já se budu snažit, aby to také dlouho a úspěšně pokračovalo.
